Paul Simon a Lady GaGa? Leda ve snu...

Nebudete mi to věřit, ale přesně tohle se mi stalo :D Jak už jistě víte (ehm), tak Paul Simon vydává na jaře příštího roku nové album. A protože je to pro mě událost naprosto úžasná, skvělá, nejlepší, hodně jsem se na to upnul. četl jsem o tom, všem jsem to vykládal a pořád nad tím přemýšlel. Bylo to tak intenzivní, že se mi o tom nakonec i zdálo...

Na tom by ještě nebylo nic tak hroznýho, kdyby v mém snu vedle úspešného folkového skladatele a písničkáře nestála sama popová hvězda Lady Gaga. Jenže co se nestalo, milá paní mi mého milovaného starého pána v tom snu zastřelila! Ještě teď si vzpomínám jak jsem byl zoufalej, že to album nevyjde, že už to nestihl...něco šílenýho. Po probuzení jsem si nebyl jistej ničím, ale ukázalo se, že skutečnost je jiná, že ti dva se pravděpodobně snad ani nikdy neviděli a Paul Simon se těší dobrému zdraví.

Co z toho ale tak nějak vyplývá? že doba nejlepší hudby je definitivně za námi a že ty nový srance vážně nemám rád i když...zrovna tu Lady GaGa si občas poslechnu :D

Jeden listopadovej

Vodnáři se prej neumí pro nic nadchnout. Je to pravda. Každou chvíli mi přijde něco naprosto úžasný ale netrvá to nikdy moc dlouho. Většinou jde o maličkosti, kterým není třeba přikládat větší význam, ale někdy jde třeba i o celej život. Ta chvíle nastala asi právě teď. Začínám zjišťovat, že vysoká škola mě jen brzdí a obtěžuje. Je to určitě tím, že jsem si opět vybral něco, od čeho jsem čekal něco jinýho, ale i tak...prostě radši bych už vytvářel nějaký hodnoty než jen zabíjel každej den šest hodin tím, že sedím na prdeli a poslouchám věci, co mě nebaví, nic mi nedávají a může se docela dobře i stát, že mi k ničemu nebudou. Ne že by vysoká škola byla, ale když se chce v dnešní době člověk prosadit, pomůžou mu kolikrát mnohem víc ostrý lokty než ing. před jménem. Navíc si říkám, když to jednou bude potřeba a nebo to po mě bude někdo chtít, můžu si vzdělání doplnit...vždyť si člověk může ve 40ti letech udělat i maturitu...

Takže tím chci říct, že si pomaličku začnu hledat rozumnou práci a začnu žít jako dopělej člověk a ne jen chudej student, co pořád doufá, že jednou vystuduje a právě na něj čeká někdo s teplým místečkem a platem nejmíň třicet tisíc. Navíc mám sen, co bych si chtěl jednou splnit, co bych chtěl vybudovat a tak je potřeba začít co nejdřív. Ale jsem rád, že mám tu možnost vyzkoušet si, co to studium je. Zkušenost je to velká a já přeju všem, ať jim cesta za titulem vyjde. Taky jsem si ho přál, ale teď vím, že nemůžu mít jistotu, že mi to zajistí sladkej život, tvrdá práce a píle ale určitě ano. A práce...ta mě bohužel (nebo bohudík) baví víc než učení.

Tohle všechno mi hlavou vrtá už několik dní. Dokonce jsem dostal zprávu od jedné kamarádky, která mi nabízela pracovní příležitost. Jsem neuvěřitelně nahlodanej s tím vším seknout a začít něco novýho. A udělám to!

No ale abychom trochu uvolnili atmosféru, tak trochu klasiky z krakenkova blogu :D Rapiďátko jezdí, teď už dokonce na zimním pneu, protože mrazíky se nezadržitelně blíží. Co se týče poruchovosti, tak už to bude snad třičtvrtě roku, co jezdíme bez problému a tak to musím zaklepat...klepy klep. No a dál, Paul Simon vydává příští rok nové album (HURÁ!), opět po pěti letech jak je jeho zvykem. Album se bude jmenovat 'So Beautiful Or So What' a už se na něj všichni moc těšíme! :D

Nehoda není náhoda

Rodiče měli autonehodu. Dnes jsou to tři dny a já jsem rád, že o tom můžu v klidu napsat. V klidu, protože se jako náhodou nikomu nic nestalo...

V sobotu jsem byl v práci, vlastně celej víkend, ale to je jedno. Bylo asi jedenáct hodin, když mi zazvonil telefon. Nemám ve zvyku brát v práci telefony, protože tam furt někdo leze a vypadá to podle mě prostě blbě, když někdo stojí u baru a čeká na vás a vy se tam vybavujete do telefonu. Takhle brzo tam však ještě nikdo nebyl a volala ségra, tak jsem to zvedl. První co jsem uslyšel bylo: 'Naši měli autonehodu, babička s mamkou jsou v nemocnici, táta v pohodě...' Nevěděl jsem absolutně co říct, tak moc jsem byl hotovej. Naštěstí nezůstalo jen u tohoto sdělení a Jana mi dopodrobna vysvětlila co se stalo, že jsou všichni vlastně v pořádku, jen mámu s babičkou odvezli na vyšetření aby vyloučili vnitřní zranění. Byl jsem sice o něco klidnější, ale dobře mi z toho dvakrát nebylo. Kdo už zapomněl a nebo vůbec neví, jezdila naše rodina stařičkou škodou 120 a kdo někdy viděl nějaký crash test, bourat v tomhle autě je asi to poslední co by si přál. Navíc, nebylo to zrovna v malé rychlosti. Co vím, v protokolu bylo tuším náraz při 50ti nebo 60ti kilometrové rychlosti. Zázrak, že to všichni přežili ve zdraví!!!

Takže takhle skončila etapa jednoho lidového rodinného vozítka. Auto, který jsem, ještě jako neřidič, jel se svým tátou do Židlochovic koupit, ve kterým jsem se pak naučil řídit, zažil s ním nejvíc zážitků, na kterým jsem toho strašně moc udělal a s kterým jsem se najezdil a nikdy mě nenechalo ve štychu (narozdíl od jednoho červenýho miláčka, že rapide!) To mi připomíná, že by ani rapid nebyl, kdyby mě nedovezlo do dalekých Ejpovic. Nezapomenu ani, jak jsme s klukama blbli a tahali toho 900 kilovýho drobka do prudkýho kopce na laně v rukách...jen tak :D Prostě, normálnímu člověku to bude připadat ujetý, ale budu na to autí vzpomínat strašně dlouho, jestli ne do konce svýho života. Je to smutný, moc smutný, tak pápá škodovečko :)