Přihlásit k odběru
13
Nesnáším oblek
21. listopadu 2007
Aaaaa, ten střih, ty kalhoty, jak je to nepohodlný, uaaaaa, jak to může někdo nosit dobrovolně? xD
5
It's my life
20. listopadu 2007
Myšlenka, napsat takovej článeček mě napadla dneska ve škole, když jsme se jen tak bavili o tom, jak je život krátkej. Je škoda ho promarnit a neužít si ho pořádně, já mám právě ten pocit...
Vezmu to úplně od začátku. Narodil jsem se jako normální dítko mým rodičům v Brně v 90-tým roce. Jsem teda z toho prvního porevolučního ročníku, co už se narodil v 'Nové době'. Dětství jsem měl dá se říct asi normální, naši nikdy nebyli nijak zvlášť při penězích, ale vždycky se mě a mým dvou sourozencům snažili dát všechno, co nám na očích viděli. Díky za takový rodiče, ne všichni mají takový štěstí... Začal jsem chodit na základku, kde jsem nijak zvlášť nevynikal, snad jen tím, že jsem byl už od začátku celkem problémovej, co se chování týče. I přes mnohý průšvihy jsem myslím celkem slušně základku dochodil. Bylo to dlouhý období z mýho dosud krátkýho života, ale uteklo jako by nic. Prožíval jsem šťastný chvíle i ty špatný, tak jak to prožívají lidé na celým světě. Do těch 15 let si ale neuvědomuju nic převratnýho co by mě v životě potkalo, tuctovej puberťák, kterýho nic okolo nezajímá, jen jeho vlastní názor. Začal jsem se učit na kytaru s kterou jsem vzápětí skončil, vystoupil jsem ze skautu a sekl se sborem, spousta drobných rozhodnutí, která mi možná změnila život, ale to si jen těžko uvědomím.
S nástupem na střední školu jsem si představoval, že se můj život někam posune, že se oprostím od toho dětství a začnu prožívat život na plno. Nic takovýho ale nepřišlo, místo toho jsem svý chování zklidnil, už jsem tak nevyčníval jako dřív. Za ty skoro tři roky na střední se stále nic nezměnilo, život plyne někdy až neuvěřitelnou rychlostí, že mít moc, tak zastavím čas na pěkně dlouho. Děsí mě to, mládí mi utíká mězi prsty, za chvíli mi bude 18 a já stále nemám ani jednu věc ve vzpomínkách, která by se dala označit větou: 'To bylo něco, to si budu pamatovat celej život' nebo 'Tohleto mi ukázalo něco novýho, to mi změnilo život'. Možná to zní hrozně naivně, že si myslím, že v 18 nic nedokázat je špatný, ale já to tak prostě vidím. Ano, nemám se špatně, spousta lidí na světě se má daleko hůř a řeší starosti o kterých se mi ani nezdá, ale s tím já nic neudělám, já budu stejně dál řešit svůj život.
Poslední dobou je to horší a horší, nevím, jestli procházím nějakým dalším obdobím, ale cítím se skutečně pod psa. Když se nad tím zamyslím, nedělám nic jinýho, než že ráno vstanu, utíkám do školy, pak domů kde sedím do večera u komplu a pak jdu spát. To se opakuje skoro každej všední den, v pátek a o víkendu pak jdu někam s kamošema, kde se ožeru nebo zhulím. To přece není život??? Jestli to někomu přijde normální, tak si asi rozumět nebudeme. Na druhou stranu je to lepší než u jiných... Jako příklad uvedu člověka, se kterým chodím do třídy. Ten človíček žije sám se sebou. Nemá kamarády, neužívá si žádnou zábavu, nedělá nic kromě toho, že se učí. Skutečně, nepřeháním ani trochu, přijde do školy a učí se, jde ze školy, přijde domů a učí se, pondělí, pátek nebo sobota, je to jedno. Nevím, jestli ho to naplňuje, ale pokud ano, nemám nic co bych namítal, ale pokud ne, je mi ho líto...Musí to být strašný nemít nikoho, komu se dá svěřit nebo se s ním zasmát. V tomhle ohledu můžu být vděčnej, že já snad takový lidi znám. I tak ale mám ten pocit že něco není správně, že takhle by to být nemělo, třeba se mýlím.
No ale abych se vrátil zpátky k původní myšlence. Jsem teď teda ve třetím ročníku, za rok mě čeká maturita, se kterou ukončím další etapu života, která mi ale bohužel podle mě taky nic nedala nebo nepřinesla. Dál nevím, pak snad vysoká a potom? Končí mládí, končí období zábavy, který jsem asi nevyužil úplně správně. Je mi do breku z toho, že čas už nejde vrátit, většinu věcí bych udělal úplně ale úplně jinak.
A to není nic proti tomu, že si nedokážu představit, že budu někdy starej, ale to už snad moc předbíhám, ale zkuste se nad tím zamyslet....
Třeba to ale dopadne jinak, třeba to nakonec někde v autě opřu o strom a bude;)
Vezmu to úplně od začátku. Narodil jsem se jako normální dítko mým rodičům v Brně v 90-tým roce. Jsem teda z toho prvního porevolučního ročníku, co už se narodil v 'Nové době'. Dětství jsem měl dá se říct asi normální, naši nikdy nebyli nijak zvlášť při penězích, ale vždycky se mě a mým dvou sourozencům snažili dát všechno, co nám na očích viděli. Díky za takový rodiče, ne všichni mají takový štěstí... Začal jsem chodit na základku, kde jsem nijak zvlášť nevynikal, snad jen tím, že jsem byl už od začátku celkem problémovej, co se chování týče. I přes mnohý průšvihy jsem myslím celkem slušně základku dochodil. Bylo to dlouhý období z mýho dosud krátkýho života, ale uteklo jako by nic. Prožíval jsem šťastný chvíle i ty špatný, tak jak to prožívají lidé na celým světě. Do těch 15 let si ale neuvědomuju nic převratnýho co by mě v životě potkalo, tuctovej puberťák, kterýho nic okolo nezajímá, jen jeho vlastní názor. Začal jsem se učit na kytaru s kterou jsem vzápětí skončil, vystoupil jsem ze skautu a sekl se sborem, spousta drobných rozhodnutí, která mi možná změnila život, ale to si jen těžko uvědomím.
S nástupem na střední školu jsem si představoval, že se můj život někam posune, že se oprostím od toho dětství a začnu prožívat život na plno. Nic takovýho ale nepřišlo, místo toho jsem svý chování zklidnil, už jsem tak nevyčníval jako dřív. Za ty skoro tři roky na střední se stále nic nezměnilo, život plyne někdy až neuvěřitelnou rychlostí, že mít moc, tak zastavím čas na pěkně dlouho. Děsí mě to, mládí mi utíká mězi prsty, za chvíli mi bude 18 a já stále nemám ani jednu věc ve vzpomínkách, která by se dala označit větou: 'To bylo něco, to si budu pamatovat celej život' nebo 'Tohleto mi ukázalo něco novýho, to mi změnilo život'. Možná to zní hrozně naivně, že si myslím, že v 18 nic nedokázat je špatný, ale já to tak prostě vidím. Ano, nemám se špatně, spousta lidí na světě se má daleko hůř a řeší starosti o kterých se mi ani nezdá, ale s tím já nic neudělám, já budu stejně dál řešit svůj život.
Poslední dobou je to horší a horší, nevím, jestli procházím nějakým dalším obdobím, ale cítím se skutečně pod psa. Když se nad tím zamyslím, nedělám nic jinýho, než že ráno vstanu, utíkám do školy, pak domů kde sedím do večera u komplu a pak jdu spát. To se opakuje skoro každej všední den, v pátek a o víkendu pak jdu někam s kamošema, kde se ožeru nebo zhulím. To přece není život??? Jestli to někomu přijde normální, tak si asi rozumět nebudeme. Na druhou stranu je to lepší než u jiných... Jako příklad uvedu člověka, se kterým chodím do třídy. Ten človíček žije sám se sebou. Nemá kamarády, neužívá si žádnou zábavu, nedělá nic kromě toho, že se učí. Skutečně, nepřeháním ani trochu, přijde do školy a učí se, jde ze školy, přijde domů a učí se, pondělí, pátek nebo sobota, je to jedno. Nevím, jestli ho to naplňuje, ale pokud ano, nemám nic co bych namítal, ale pokud ne, je mi ho líto...Musí to být strašný nemít nikoho, komu se dá svěřit nebo se s ním zasmát. V tomhle ohledu můžu být vděčnej, že já snad takový lidi znám. I tak ale mám ten pocit že něco není správně, že takhle by to být nemělo, třeba se mýlím.
No ale abych se vrátil zpátky k původní myšlence. Jsem teď teda ve třetím ročníku, za rok mě čeká maturita, se kterou ukončím další etapu života, která mi ale bohužel podle mě taky nic nedala nebo nepřinesla. Dál nevím, pak snad vysoká a potom? Končí mládí, končí období zábavy, který jsem asi nevyužil úplně správně. Je mi do breku z toho, že čas už nejde vrátit, většinu věcí bych udělal úplně ale úplně jinak.
A to není nic proti tomu, že si nedokážu představit, že budu někdy starej, ale to už snad moc předbíhám, ale zkuste se nad tím zamyslet....
Třeba to ale dopadne jinak, třeba to nakonec někde v autě opřu o strom a bude;)
0
Učení-mučení
19. listopadu 2007
Je třičtvrtě na jedenáct a já jsem ještě nezačal. Mluvím o učení, o jedné z nejnepříjemnějších činností, co znám. Zítra píšu z měření a z matematiky a ani jedno nedávám. Budu se do toho asi muset pustit...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
