Nehoda není náhoda

Rodiče měli autonehodu. Dnes jsou to tři dny a já jsem rád, že o tom můžu v klidu napsat. V klidu, protože se jako náhodou nikomu nic nestalo...

V sobotu jsem byl v práci, vlastně celej víkend, ale to je jedno. Bylo asi jedenáct hodin, když mi zazvonil telefon. Nemám ve zvyku brát v práci telefony, protože tam furt někdo leze a vypadá to podle mě prostě blbě, když někdo stojí u baru a čeká na vás a vy se tam vybavujete do telefonu. Takhle brzo tam však ještě nikdo nebyl a volala ségra, tak jsem to zvedl. První co jsem uslyšel bylo: 'Naši měli autonehodu, babička s mamkou jsou v nemocnici, táta v pohodě...' Nevěděl jsem absolutně co říct, tak moc jsem byl hotovej. Naštěstí nezůstalo jen u tohoto sdělení a Jana mi dopodrobna vysvětlila co se stalo, že jsou všichni vlastně v pořádku, jen mámu s babičkou odvezli na vyšetření aby vyloučili vnitřní zranění. Byl jsem sice o něco klidnější, ale dobře mi z toho dvakrát nebylo. Kdo už zapomněl a nebo vůbec neví, jezdila naše rodina stařičkou škodou 120 a kdo někdy viděl nějaký crash test, bourat v tomhle autě je asi to poslední co by si přál. Navíc, nebylo to zrovna v malé rychlosti. Co vím, v protokolu bylo tuším náraz při 50ti nebo 60ti kilometrové rychlosti. Zázrak, že to všichni přežili ve zdraví!!!

Takže takhle skončila etapa jednoho lidového rodinného vozítka. Auto, který jsem, ještě jako neřidič, jel se svým tátou do Židlochovic koupit, ve kterým jsem se pak naučil řídit, zažil s ním nejvíc zážitků, na kterým jsem toho strašně moc udělal a s kterým jsem se najezdil a nikdy mě nenechalo ve štychu (narozdíl od jednoho červenýho miláčka, že rapide!) To mi připomíná, že by ani rapid nebyl, kdyby mě nedovezlo do dalekých Ejpovic. Nezapomenu ani, jak jsme s klukama blbli a tahali toho 900 kilovýho drobka do prudkýho kopce na laně v rukách...jen tak :D Prostě, normálnímu člověku to bude připadat ujetý, ale budu na to autí vzpomínat strašně dlouho, jestli ne do konce svýho života. Je to smutný, moc smutný, tak pápá škodovečko :)

Zápis 'jen aby se neřeklo'

Sakra to cestování mě zabije. Není nic horšího než si rok vozit prdel v autě a pak ze dne na den přesedlat na veřejnou dopravu. Nemám rád veřejnou dopravu! Je tam zima, divný lidi, jezdí si to jak chce a mohl bych klidně dál vyjmenovávat další a další negativa.  Dal bych cokoli za to sednou si do té staré plechovky, prošlápnout plyn, pustit si topení a v teple, klidu a pohodlí si vyjet :D Bohužel, jsem teď jen studentská socka, která musí spěchat na zastávku...aaa!!!

Dneska ten zápis krásně začíná. Nejhorší na tom všem je, že si to cestování nemůžu spojit s ničím jiným, než s cestou do školy. Ne, že by se mi tam nelíbilo, jsem tam teprve chvíli, ale to nemění nic na tom, že tam musím trávit docela dost času a co je ještě horší, tak že většinou od brzkého rána. Takže nejen že jedu s těma smraďochama autobusem, ještě na něj musím vstávat! Ve škole se to už pořádně rozběhlo a já začínám poznávat, že to vůbec nebude procházka růžovým sadem. Vybral jsem si opravdu pekelnej obor plnej programování, logiky, matiky a já nevím čeho všeho. Pěkně se v tom ztrácím, ale to je asi normální...teď jen abych se našel. To mi připomíná, že zítra jdu vyjímečně až na 13.00 na JEDNU přednášku...uvidím, jak 'ráno' budu stíhat a podle toho se rozhodnu, protože tyhle zbloudilý výjezdy na jednu hodinu mě obtěžují. Blbý je to v pátek, kdy mám taky jen jednu hodinu, ale je to cvičení a navíc z matiky.

Kromě toho, zítra by mi volno celkem bodlo. Ne že by v úterý nebylo kvůli státnímu svátku, ale mám tenhle víkend celej pracovní, tak aby si moje vetché tělíčko trochu odpočalo a nabralo nové síly :D 

Co nového doma. Naše milovaná kočička Esmeralda stále nečurá na místo jí určené. Kakání ovládáme tak na 2ku, ale to čurání, to je zlo. Byli jsme tenhle týden u veterináře a kočička dostala svoji první kotěcí injekci, tak jsem měl radost a ve skrytu duše jsem doufal, že jí třeba náhodou nějaký stres z pana doktora pomůže k tomu, aby se chovala slušněji. Bohužel nepomohl a mám takovej pocit, že neproběhl ani žádnej stres. Jen trochu nasranosti z přepravky. Takže takové trápení máme denně na talíři...No nic, dneska to stačí, stejně je to strašnej zápis...jdu utřít ty chcánky...

Jak se život posunul

Bude to už skoro rok, co jsem napsal poslední smysluplnej zápis. Pro někoho smutné, někoho to štve a někomu to je úplně jedno. Já sám jsem až do teď patřil do té poslední kategorie, ale i když se říká 'dvakrát do téže řeky nevstoupíš', tak se mě tak trochu po tom psaní zastesklo. 

Můj blog nikdy nebyl o ničem jiným než o mě samotném. Nikdy jsem neuměl psát o nějakých aktuálních problémech a pak o tom široce diskutovat. Proto ani teď, po tak dlouhé době se tady nedočtee nic jinýho, než co dělám, jak se mám a nemám a tak podobně...vše při starém, že? ;)

Stal se ze mě velkej kluk. Přes rok jsem pracoval a získal tak mnoho zkušeností, které (troufám si říct) moji vrstevníci až tak často nemívají. Najednou jsem se probudil ze snu a musel jsem se naučit postarat sám o sebe. S tím souvisí i to, že jsem se odstěhoval z domu. Nebylo to tak, že bych celej život nadával, jak mě to doma sere a rodiče jsou strašný a že už chci pryč...nevím jak vy, ale já jsem tohle poslouchal v okolí docela často. Já mám rodiče moc rád, ale myslím si, že když má člověk tu možnost, že by měl jít co nejdřív. Vztahy v rodině to upěvní, postaví se na vlastní nohy a zkusí konečně ten 'dospěláckej' život. A tak protože mi Marička nabídla abych s ní bydlel, šel jsem :)

Pořád jezdím v Rapiďátku :D Je to tak trošku smutný, ale je to tak. Ale mám ho pořád stejně rád! Jen jak se mění člověku životní priority, zjištujě, že by potřeboval některý věci trošku spolehlivější. :D No ale protože jsem teď začal další životní etapu, budu v něm ještě nějakej ten pátek jezdit.

Tím se dostávám k tomu, že mám za sebou první týden na vysoké škole. Doplazil jsem se k tomu trnitou cestou, která určitě tak trnitá být nemusela kdybych se aspoň trošku snažil. Teď jen vydržet a za pět let ing.Albrecht...Držte mi pěsti! :D

(Psal jsem to na novým netbooku, takže tam bude asi víc překlepů než obvykle :D)