Nehoda není náhoda

Rodiče měli autonehodu. Dnes jsou to tři dny a já jsem rád, že o tom můžu v klidu napsat. V klidu, protože se jako náhodou nikomu nic nestalo...

V sobotu jsem byl v práci, vlastně celej víkend, ale to je jedno. Bylo asi jedenáct hodin, když mi zazvonil telefon. Nemám ve zvyku brát v práci telefony, protože tam furt někdo leze a vypadá to podle mě prostě blbě, když někdo stojí u baru a čeká na vás a vy se tam vybavujete do telefonu. Takhle brzo tam však ještě nikdo nebyl a volala ségra, tak jsem to zvedl. První co jsem uslyšel bylo: 'Naši měli autonehodu, babička s mamkou jsou v nemocnici, táta v pohodě...' Nevěděl jsem absolutně co říct, tak moc jsem byl hotovej. Naštěstí nezůstalo jen u tohoto sdělení a Jana mi dopodrobna vysvětlila co se stalo, že jsou všichni vlastně v pořádku, jen mámu s babičkou odvezli na vyšetření aby vyloučili vnitřní zranění. Byl jsem sice o něco klidnější, ale dobře mi z toho dvakrát nebylo. Kdo už zapomněl a nebo vůbec neví, jezdila naše rodina stařičkou škodou 120 a kdo někdy viděl nějaký crash test, bourat v tomhle autě je asi to poslední co by si přál. Navíc, nebylo to zrovna v malé rychlosti. Co vím, v protokolu bylo tuším náraz při 50ti nebo 60ti kilometrové rychlosti. Zázrak, že to všichni přežili ve zdraví!!!

Takže takhle skončila etapa jednoho lidového rodinného vozítka. Auto, který jsem, ještě jako neřidič, jel se svým tátou do Židlochovic koupit, ve kterým jsem se pak naučil řídit, zažil s ním nejvíc zážitků, na kterým jsem toho strašně moc udělal a s kterým jsem se najezdil a nikdy mě nenechalo ve štychu (narozdíl od jednoho červenýho miláčka, že rapide!) To mi připomíná, že by ani rapid nebyl, kdyby mě nedovezlo do dalekých Ejpovic. Nezapomenu ani, jak jsme s klukama blbli a tahali toho 900 kilovýho drobka do prudkýho kopce na laně v rukách...jen tak :D Prostě, normálnímu člověku to bude připadat ujetý, ale budu na to autí vzpomínat strašně dlouho, jestli ne do konce svýho života. Je to smutný, moc smutný, tak pápá škodovečko :)